Když přišel Ježíšek

Včera ráno jsem se probudil do zajímavého dne. Všechno vypadalo normálně až do odpoledne. To mě maminka zabalila a poslala s tatínkem na procházku. Šli jsme se podívat na babičku a dědečka. Ti měli doma pravé dopuštění – s námi dvěma měli šest návštěvníků.

Domů jsme se vrátili tak akorát k večeři. Jedli jsme u slavnostně ozdobeného stolu a místo obvyklých tepláků jsem dostal košili a kalhoty. Po večeři jsem uslyšel něco divného – nějaké cinkání. Přicházelo to z obýváku. Vyrazil jsem na průzkum.

Do obývacího pokoje jsem vcházel opatrně – člověk nikdy neví, ale to, co jsem tam uviděl, mi vyrazilo dech. Tam, kde ještě den před tím byl jen prázdný roh, stál rozzářený stromeček a pod tím stromečkem byla velká kupa krásně zabalených dárků. To cinkání muselo být od Ježíška. Propásnul jsem ho jako vloni, ale myslím, že jen o chlup.

Pak jsem vyrazil na obhlídku. Pod stromečkem bylo hodně dárků i pro rodiče. Ježíšek je určitě dobrák, když nosí dárky i těm trochu zlobivějším. Balíčky jsem rozbaloval levou zadní. Stačilo vždycky zatáhnout za mašličku, a pak jen odhrnout papír. Postupně jsem odhalil oblečení pro maminku na jógu, pásek pro tatínkův sport, spoustu knížek s obrázky i bez nich… a samozřejmě taky nějaké to oblečení pro mě. Hlavně jsem ale pod stromečkem našel hned tři autíčka.

Oblečení jsem nenápadně posbíral na hromádku (hlavně maminčiny nové kalhoty na cvičení byly měkké a teploučké). Za chvíli už jsem měl docela pěkný pelíšek – lepší než ten co na něm spí Ája. Zavrtal jsem se do kupy oblečení se svými novými knížkami a dělal jsem neviditelného. Bohužel mě to neochránilo. Maminka mě nakonec stejně našla. Chtě nechtě jsem byl odnesen do postýlky, a i když byl Štědrý den, stejně jsem musel jít spát.

Myš

Asi si myslíte, že u nás doma máme jen takové ty myšky, které dělají „klik-klik“. Já jsem si to taky myslel, ale nedávno nás tatínek vyvedl z omylu. Nejdřív to vypadalo, že má „slyšiny“ – slyšel v pracovně nějaké škrábání. Z těch „slyšin“ se ale vyklubala malá myš domácí.

Když jsme se včera ráno probudili, maminka se lekla, že nám tatínek odchází za nějakou blondýnou. V chodbě měl připravený batoh a počítač. Trochu ji jen mátl koš na odpadky, který stál hned vedle počítače. Tatínek to ale uvedl na pravou míru. Zase slyšel škrábání a nebyl si jen jistý, ze které z těchto tří věcí to vycházelo.

Maminka dostala do ruky kyblík na chycení případné uprchlé myši a tatínek otevřel batoh. S tímto batohem jezdí do práce, tak v ní mívá jednu tatranku pro případ, že by mu došly síly při poradách. Jeho záložní sušenka byla celá ohlodaná (já to ale neudělal, přísahám). Víc v batohu nebylo.

Pak vzal tatínek šroubovák a začal otevírat krabici staršího počítače. Má ho položený pod pracovním stolem a podezřívám ho, že je tam jen proto, abych se nemohl dostat dozadu ke zdi k těm zajímavým kablíkům, které tam tatínek má.

Chvíli se nic nedělo, v krabici od počítače nic nebylo. Pak s tou krabicí ale tatínek zatřásl a něco vypadlo… co myslíte, že to asi tak mohlo být? No přece myška. Já jsem seděl ve své židličce v bezpečné vzdálenosti, ale s pěkným výhledem na celou scénu. Rodiče nejprve malinko nadskočili, ale pak se maminka vzmužila a začala myš honit. Probudily se v ní instinkty lovce a zabijácký duch. Myška se sice pokusila schovat pod dřevo u krbu, ale maminka byla rychlejší a přiklopila na ni kýbl. Udělala to takovou silou a tak rychle, že si nevšimla, že hlava myšky není uprostřed pod kýblem, ale pod jeho hranou … maminka na té chuděře vykonala popravu jako frantíci za revoluce jen s tím rozdílem, že gilotina byla ostřejší.

A tak myška dostala hrobeček v popelnici a nám doma zůstalo nadále jen jedno domácí zvířátko – náš chlupatý bafan Ája.

Mikuláš, ztratil plášť…

V sobotu byl u nás Mikuláš. Já jsem ho bohužel propásnul, protože místo toho, aby mě rodiče nechali ho s Ájou vyhlížet oknem, vzali nás oba na procházku.

Nejprve se mi procházka líbila, protože jsem strávil většinu času okukováním ozdobených stromečků v zahradách, kolem kterých jsme procházeli. Taky jsem hodně běhal za Ájou, která si to užívala – očichávala kdejaký roh. Pak mě ale začaly trochu pobolívat nožičky – to víte, malé nohy bolí brzy. Občas jsem se zastavil, zakoukal do zahrady a odpočíval. Po chvilce to ale přestalo mou nervózní matku bavit, a tak mě čapla a přikurtovala mě do kočáru, který jsme vezli sebou. Mělo mi to dojít hned, že ho nevezeme jen tak!

Zbytek cesty, než jsme došli domů, jsem za trest prokřičel. Kdyby šel někdo po ulici, jistě by se za námi lidé otáčeli. Venku ale bylo pusto a prázdno.

Když jsme pak dorazili domů, Mikuláš už byl pryč. Nechal jen dva balíčky s červenou stužkou – jeden pro mě a jeden pro tátu. Máma nedostala nic, protože mě zlobila. Tatínek se na ně nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Myslím, že nedokázal pochopit, jak je možné, že jsou v obou balíčcích dobroty. Asi čekal, že v tom svém najde jen uhlí (což by mu bylo k ničemu, když se tím v krbu ani v našich plynových kamnech topit nedá). No já jsem ani nic jiného nečekal. Jen jsem byl zvědavý, jak vypadají ti čerti. Škoda, třeba příští rok.

Balíček jsem hned zkontroloval. Vyndal jsem si z něj malého čokoládového Mikuláše – tedy spíš pidi Mikuláška – a pustil jsem se do něj. Víc mi ale rodiče nedovolili, abych prý snědl večeři. Jenže nejsou snad sladkosti mnohem lepší, než nějaká obyčejná večeře?