V sobotu byl u nás Mikuláš. Já jsem ho bohužel propásnul, protože místo toho, aby mě rodiče nechali ho s Ájou vyhlížet oknem, vzali nás oba na procházku.Nejprve se mi procházka líbila, protože jsem strávil většinu času okukováním ozdobených stromečků v zahradách, kolem kterých jsme procházeli. Taky jsem hodně běhal za Ájou, která si to užívala – očichávala kdejaký roh. Pak mě ale začaly trochu pobolívat nožičky – to víte, malé nohy bolí brzy. Občas jsem se zastavil, zakoukal do zahrady a odpočíval. Po chvilce to ale přestalo mou nervózní matku bavit, a tak mě čapla a přikurtovala mě do kočáru, který jsme vezli sebou. Mělo mi to dojít hned, že ho nevezeme jen tak!
Zbytek cesty, než jsme došli domů, jsem za trest prokřičel. Kdyby šel někdo po ulici, jistě by se za námi lidé otáčeli. Venku ale bylo pusto a prázdno.
Když jsme pak dorazili domů, Mikuláš už byl pryč. Nechal jen dva balíčky s červenou stužkou – jeden pro mě a jeden pro tátu. Máma nedostala nic, protože mě zlobila. Tatínek se na ně nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Myslím, že nedokázal pochopit, jak je možné, že jsou v obou balíčcích dobroty. Asi čekal, že v tom svém najde jen uhlí (což by mu bylo k ničemu, když se tím v krbu ani v našich plynových kamnech topit nedá). No já jsem ani nic jiného nečekal. Jen jsem byl zvědavý, jak vypadají ti čerti. Škoda, třeba příští rok.
Balíček jsem hned zkontroloval. Vyndal jsem si z něj malého čokoládového Mikuláše – tedy spíš pidi Mikuláška – a pustil jsem se do něj. Víc mi ale rodiče nedovolili, abych prý snědl večeři. Jenže nejsou snad sladkosti mnohem lepší, než nějaká obyčejná večeře?
Žádné komentáře:
Okomentovat