Deset měsíců

Už mi bylo deset měsíců. Taková velká událost se nedá přejít jen tak. Součástí oslav je samozřejmě také návštěva paní doktorky. Musím přece vědět, jak rostu a sílím.

Navštívit jsme ji šli s maminkou ve středu. V čekárně to šlo, bylo tam docela teplo a skoro žádné jiné děti, tak jsme nemuseli čekat dlouho. Nejprve jsme se s mamkou zastavili u sestřičky, která mě změřila a zvážila, pak jsme si šli povídat s paní doktorkou. Paní doktorka je totiž hodně zvědavá. Vždy se ptá, jak se mám, co dělám, co už umím, co jím, jak spím… Pak musím jako cvičená opička osahat a pokud možno také ožužlat pár hraček, nechat se ostudit stetoskopem a ukázat zoubky (už mám čtyři).

Tentokrát jsem měl trochu rýmu, a tak jsem ještě přídavkem musel nechat doktorku šťourat se mi v pusince dřevěným klackem. Vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem na ni křičel. Nic si z toho nedělala. Otočila mě pak na bříško (podotýkám, že jsem byl pořád nahatý) a dala přede mne několik hraček. Poslušně jsem se po nich natáhl a vybral jsem si chrastítko. Pak mě ale něco začalo lechtat v bříšku. Dopoledne jsem vypil dost čaje. Pak už mě to nelechtalo jen v bříšku, ale začalo to hřát také z venku. Paní doktorka měla v ordinaci povodeň :-).

Maminka mě rychle utřela, a pak už mě konečně oblékla, abych nenastydl (a dala mi mou krásně suchou plínku, kterou mi před tím sundala). Doktorka se usmívala a říkala, že to nic není a že se to stává. Úplně v pořádku to ale asi nebylo, protože něž jsme odešli, řekla mamince, ať mi koupí na spaní kapky do nosu. Nejprve jsem si z toho nic nedělal, alespoň se mi bude lépe spát a nebudu mít plný nos. To jsem se ale spletl. Rozhodně to bylo NĚCO. Hotová pomsta počůrané doktorky!

Večer, než jsem dostal svou noční porci mlíčka, mi mamka totálně zabránila jakémukoliv pohybu. Zapojila do toho mučení ještě tatínka a ten mi držel hlavu. Pak mi do nosu poslala vodu. Plakal jsem a volal o pomoc, ale nikdo mě nepřišel zachránit. Uklidnila mě až večeře. V noci se mi sice s uvolněným nosem spalo mnohem lépe, ale za to mučení to nestojí :(

Trojzubec

Víte kdo je to trojzubec? Jednak je to a vidlička, co s ní Neptun, vládce všech moří, hrozí neposlušným rybám a jednak je to super nástroj v puse. Už ho mám taky, héč! Je to super. Vyrostl mi sám od sebe. Ve spodní části mám zoubky dva a nahoře mi vyrostl další. Je to lepší než otvírák na konzervy.

Jakmile na to maminka přišla, začala z mého dosahu odstraňovat věci, které bych si mohl teď sám otevřít. Například skvělé chrastilo, které mi vyrobila z tuby na rozpustné vitamíny a hrstičky hrášků. Když zjistila, že dokážu v rekordní rychlosti víčko o jeden stupínek pootevřít, dostala asi strach, aby nemusela jako Popelka brzy hrášky sbírat a hračku mi zabavila. Přišel jsem také o červený overball – nevelký nafukovací míček zajištěný bílou zátkou. Ještě se mi sice zátku nepodařilo vyndat, ale když mamka viděla, jak šikovně si s ní poradil kamarád Ben, tak míč zabavila. Ben byl u nás nedávno na návštěvě se svou maminkou Shelley. Je to prima kluk, má spoustu hezkých hraček a hlavně má už 4 zuby a ukázal mi, jak je používat.

Zoubky mi rostou sami od sebe, ale pokroky dělám i jinde. Trénuji stání v ohrádce. Ještě stále nemám dost síly, abych udržel rovnováhu bez držení, ale občas už mi stačí se přidržovat jen jednou rukou. Abych se nemusel držet, tak se někdy o ohrádku opírám bříškem. Má to své výhody. Mám totiž potom volné ručičky a můžu je použít k něčemu jinému – na házení hraček mimo ohrádku nebo na hraní. Hrajeme s maminkou takovou hru – jmenuje se to „kdo víc vydrží“ a maminka zatím prohrává. To se opřu bříškem o ohrádku, začnu plakat, až se mi po tvářích kutálí slzy jako hrachy a čekám, až přijde maminka. Pokud se netváří, že by mě chtěla vzít z ohrádky, tak nasadím těžké zbraně. Vztáhnu uvolněné ručičky a natáhnu je k mamince. Obvykle to stačí, aby mě vzala sebou.

Když jsem se naučil lézt po kolenou, netušil jsem, jak užitečné to bude. Uvědomil jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se dostal z ohrádky do širého světa. Hlavně u tety Ivany. Má moc hezký (a hlavně velký) obývák se spoustou zákoutí, kam se dá lézt, lampy s hezkými kabely na tahání, lesklá klepátka na šuplících komody, s nimiž se dá bouchat, třásně na koberci, které se dají oslintat…

Rád také objevuji u babičky a dědy. Tam je nejzajímavější kuchyň. Hned proti dveřím do obýváku, kde obvykle kempuji, je koš na odpadky. Ten musí mít hooooodně zajímavý obsah, když mě k němu nechtějí pustit. Na zemi je linoleum, na kterém se dá skvěle klouzat. To je mnohem lepší než koberec v obývacím pokoji, od kterého mám otlačená kolena.

Doma si to tolik neužiju. Většinu času trávím v ohrádce 1,5 x 1,5 metru v obýváku nebo v kuchyni v postýlce, která má tak vysoký plůtek, že když si stoupnu, tak zvládám tak tak drbat svědící dáseň o vrchní laťku. V kuchyni je prý studená podlaha, proto mě po ní nenechají lézt. V obýváku zase máme spoustu kabelů a elektrických zásuvek. Jediná zásuvka v mém dosahu je ta za dveřmi v pracovně. Tam mě občas tatínek nechá lézt. Zásuvka je zajištěná záslepkou. To abych se nedostal k těm dvěma zajímavým dírkám. Ještě mě vábí kabely, které jsou pod tátovým stolem. K těm ale také nemůžu, schovali je přede mnou za velké polštáře z gauče. Trénuji proto teď stání a chůzi. Jednak budu rychlejší a mrštnější a doufám, že se pak lépe probiji přes zábrany.

Tak trochu jiný rozměr

Můj život dostal nový rozměr. Ještě donedávna jsem žil spíše ve 2D prostoru. Ležel jsem v postýlce nebo v ohradě na bříšku či na zádech a hrál jsem si jen s tím, na co jsem dosáhl. Když bylo nejhůř, dopravil jsem se k hračkám sám vojenským plazením, tím ovšem má dobrodružství končila.

Tento týden se všechno změnilo. Už vím, jak se cítil Newton, když na něj padlo to jablko. Objevil nový svět. Já začal objevovat pomaloučku. Mamka zrovna něco ukládala do poličky a klečela na zemi. Chytnul jsem se okraje postýlky, přitáhnul se… a najednou jsem se postavil na kolena. Týdny posilování rukou a svalů na zádech a na břiše se zúročily v tomto jediném momentu a já klečel a – považte – shlížel na maminku dolů.

Maminka se otočila a lekla se. Rozhodně nečekala, že jí budu koukat přímo do očí. Letěla hned do pokoje pro fotoaparát, protože byl táta poprvé za tři týdny pryč. Vydržel jsem ještě chvíli klečet, aby si mě vyfotila, a pak jsem se skulil jako hruška.

Tím ale mé pokroky nekončí. Druhý den jsem zase „visel“ na ohrádce. V tom mi podjela jedna noha, ustál jsem to, ale na druhou jsem si sedl. A s překvapením jsem zjistil, že to není takový problém. Skulil jsem se zase na bříško, vyšplhal jsem se zpátky na kolena a zase do sedu. Supeeeeer! Když sedím, tak se můj akční rádius zcela mění. Mám dvě volné ruce na hraní. Hračky jako by mi sami skákaly do náruče :-).
Svět je tak nějak jiný, když se na něj díváte ve vertikálním směru. Jasně, nebylo to pro mě úplně nové, když mě mamka nebo táta drželi, mohl jsem si vše dobře prohlédnout svrchu. Nebylo ale možné dostatečně zapojit ruce. Zato teď! Dolezu (všimněte si, že píšu dolezu, nikoliv doplazím :-)) si všude, kam potřebuji – tedy pokud nejsem zrovna limitován plotem. Dokážu už úplně sám sedět, takže mám mnohem více prostoru na hraní. No, a když mám kolem sebe něco, čeho se můžu chytnout, klidně si také kleknu. Na podporu mi stačí jen jedna ruka… a když se hodně snažím, dokáži už i chvilku stát na špičkách. Myslím, že se blýská na lepší časy…

Moc práce

Sotva začal nový rok, už jsem byl zapojen do pracovního procesu. S maminkou jsme ráno vyrazili do kanceláře. Já jsem si tam lehl na deku a bouchal chrastítkem do země. Maminka mezi tím cosi procházela se šéfem a zapisovala. Trvalo to dlouho, a protože Ti dva mluvili o docela nezáživných věcech, začal jsem se brzy nudit.

Za chvíli mi bylo jasné, že tímto tempem nic nestihneme a domů dorazíme bůh ví kdy. Tak jsem se do práce pustil sám. Začal jsem u kabelů. V každé správné kanceláři by měly být kabely dobře rozvedené, dostupné, ale zároveň schované, aby o ně nikdo nezakopával. To ale není případ kanceláře, kde jsme s maminkou pracovali.

Začal jsem se plazit směrem ke stolu. Už z dálky jsem viděl první kabel. Dorazil jsem k němu a nejprve za něj zatahal, abych zjistil, odkud vede. Nic se nepohnulo. Šéf se na mne povzbudivě usmál, tak jsem pokračoval dál. Kabel vedl pod stůl a tak jsem tam vlezl. Došel jsem až k zásuvce, kde končil. Než mě maminka stačila odchytnout, začal jsem tahat ještě za další kabely. Většina z nich vedla do počítače. Kabely tam byly různě zašmodrchané, zaprášené a jeden nebo dva dokonce ani nebyly zapojené. Měli byste vidět ten nepořádek! Bylo právě na čase, aby s tím nějaký šikovný chlapík – třeba jako já – něco udělal.

Maminka si ale brzy uvědomila, že je na rozdíl od Číny v Čechách dětská práce zakázána. To byl nejspíš důvod, proč mě vytáhla a nenechala mě ani dokončit prohlídku kabeláže, natož pak něco napravovat.

Chvíli po té jsme vyrazili domů. Škoda jen, že jsem nestihl překabelovat tu kancelář. Snad příště. Jen si na to budu muset vzít pracovní oblečení. Maminka se totiž zlobila, že jsem jako čuník a říkala, že mě bude muset hodit celého do pračky. Doufám, že brzy zase dorazí Ježíšek. Napíšu mu o montérky.

Moje první vánoce

Už vím, proč se v jedné oblíbené písničce zpívá „já sním o Vánocích bílých…“ O takových Vánocích se u nás dá jen snít. Když se podívám z okna, tak je tam na trávě jen pár vloček, jako když vám dojde moučkový cukr a vy se snažíte zbytečkem alespoň trochu zamaskovat až příliš upečenou vánočku.

Na Štědrý den nebyl venku ani ten slabý náznak sněhu. Vím to, protože jsme se byli projít k babičce a dědovi na oběd. Domů jsme se po odpolední procházce vrátili v dobré náladě. Já jsem se v kočárku příjemně prospal, abych načerpal síly na večer. Rodiče sice vypadali trochu zmrzle, ale Ája si také nestěžovala a to má jen kožíšek a nenosí ani čepici ani boty.

Byl jsem převlečen do slavnostního, Ája dostala kolem krku mašli a tatínek si vzal k večeři novou čistou košili. U večeře jsem seděl s rodiči u stolu a bouchal jsem si chrastítkem do taktu koled.

Po večeři jsme se přesunuli do obývacího pokoje. U stěny stál stromek se spoustou hezkých ozdob. Bohužel mi nedovolili si je ochutnat nebo alespoň osahat. Sáhnout jsem si nemohl ani na světýlka, která tatínek rozsvítil.

Ježíšek asi dorazil, když jsme večeřeli. Před večeří byl stromeček opuštěný, ale když jsme přišli po večeři, byly pod ním narovnané balíčky zabalené do různých barevných papírů a převázané mašlemi. Museli jsme být všichni moc hodní, protože balíčků bylo opravdu hodně. Mně se líbily hlavně ty mašle, takže když mě maminka položila na zem, vyrazil jsem rovnou k nejbližšímu balíčku a pustil se do rozbalování. No, nakonec mi museli rodiče pomoct, protože to nešlo tak jednoduše, jak jsem očekával. Výsledek mě ale příjemně překvapil, spousta barevných kroužků na žužlání a házení po Áje.

Ája také dostala několik dárků. Myslím, že nejraději byla za balíček, ze kterého si vytáhla voňavou tyčku. Balící papír už ji samozřejmě nezajímal a nechala ho mně. Mě naopak zaujal velice. Trpělivě jsem ho žmoulal a cupoval na kousky. Nakonec z něj zbyla jen hromádka malých kousků, které mamka smetla do koše. Než jsme s rodiči rozbalili všechny dárky, stihl jsem ještě hezky rozžmoulat pár mašlí a cedulek se jmény.

Do postýlky jsem šel s plným bříškem a příjemně unavený. Rozšířil se můj šatník i skříňka hraček a Ája teď chodí mnohem častěji k šuplíku, kde má schované svoje tyčinky a kostičky. Vánoce se mi moc líbí.

Malý umělec

Poslední dobou svůj blog opět trochu zanedbávám. To bude tím, že se blíží vánoce. Máme teď s mamkou hodně práce. Maminka poslední dobou pobíhá po kuchyni a po domě víc než obvykle. Občas má v ruce hadr, někdy zase sype mouku po kuchyni po podlaze nebo hází po Áje už upečené cukroví.

Chudák pes - když už se pokouší mamince pomoci a to cukroví uklidit, aby na něj někdo nešlápl a neudělal tak nepořádek, tak ji mamka okřikuje a cukroví zase sbírá. To asi aby po ní měla příště zase co házet. Ája si to nechá od maminky všechno líbit a dál se motá v kuchyni. Asi čeká, jak by mohla ještě pomoci.

Mimo uklízení a pečení mají vánoce také jiné pozitivní stránky. Jednou z nich je světlo. Tatínek namotal na stromečky za domem světýlka a ta každý večer svítí. Moc se mi líbí. Občas mě naši vezmou k oknu, abych se mohl dívat. Ještě se při tom můžu bavit taháním za záclonu. V obývacím pokoji zase máme na stole adventní věnec. Jsou na něm svíčky a postupně je tatínek s maminkou zapalují. Ohýnek mám rád. Jen mám strach o Áju. Chodí kolem stolu a mává ocasem, aby ohýnek na svíčkách lépe hořel. Čekám, kdy se ocasem přiblíží víc…

Já se také před vánoci činím. Pilně trénuji, abych si pod stromeček pro své dárky (jistě jich bude velká kopa, když jsem od narození tak moooooc hodný) dolezl už sám. Zatím zvládnu na kolenou popolézt vždy jen o kousek, a pak padám na břicho a jen se tak plazím. Mám ale v plánu s tím něco udělat.

Také ruce posiluji, jak to jen jde. Za postýlkou v kuchyni mám moc zajímavou zeď, která krásně zní, když na ni škrábu svými prstíky. Bohužel maminka a tatínek nemají pro tento druh hudby nadání, a tak mi postýlku neustále odtahují víc a víc od zdi. Dneska jsem přišel na zlepšovák. Pod jedním z plyšových medvědů jsem objevil ztracený dudlík. Nejprve jsem si ho dal do pusy. Pak mě ale napadlo, že by se krátká ruka mohla prodloužit, pokud do ní něco vložíme. Zrovna jsem po ruce neměl žádnou hračku, která by dobře zněla, a tak jsem použil dudlík. Nejen že jsem dosáhl na zeď a ta hezky skřípala, ale myslím, že se mi podařilo proniknout také do sféry výtvarného umění. Mamka mě bohužel brzy odhalila a jako obvykle mi zabavila dudlík. To mi dělá pořád… Jsem zvědavý, co řekne tatínek té krásné, kubisticky ohnuté, linii, kterou jsem na zeď dudlíkem namaloval :-)

První zub

Dneska se mi vyklubal první zub. Konečně! Poslední dobou jsem měl v puse divný pocit, tlačila mě dáseň, sliny tekly proudem. Jediné co pomohlo od nepříjemného pocitu bylo drbat dáseň o různé hračky, šprincle v postýlce, ruce – vlastní i rodičů, deku a podobné pomůcky. Jakmile jsem viděl, že si rodiče pečlivě drhnou ruce, bylo jasné, že mi zase budou v puse šátrat a hledat…

Když jsme dnes s maminkou prováděli pravidelnou ranní hygienu, všimla si, že mám na spodní dásni flek. Hned si běžela vydrhnout ruce a šup už jsem měl její prst v puse. Za chvilku tím prstem nahmatala ten hrbolek, o který jsem si už několik hodin drhnul jazykem. Když si tatínek přišel pro svačinu, mamka mu hned hlásila nový objev. Opakovala se procedura s drhnutím rukou a šup – pro změnu jsem měl v puse další prst. Následovalo další úsměvné pokývání. Doufám, že to tak bude s každým zubem. Mám pocit, že mi jich má narůst ještě devatenáct :-).