Zahradník

Včera odpoledne jsme s maminkou opečovávali zahradu. No vlastně jsem zahradničil hlavně já, protože maminka se víc vybavovala s naší sousedkou, která se právě vrátila z dovolené. Obě dvě čistily záhonky u schodiště, a tak jsem se musel přední částí zahrádky zabývat sám.

Nejprve jsem si hrál s Ájou. To ještě mamka pečlivě okopávala kytky pod škumpou. Se sousedkou si jen tak občas prohodila pár slov. Pak ale narovnala záda, rozpovídaly se a bylo jasné, že se asi dál už s motyčkou nedostane.

Tak jsem nechal Áju ležet na trávě na sluníčku. Okusovala si svůj oblíbený klacek a bylo jí docela jedno, že jdu pryč. Tak jsem šel zkontrolovat záhonek, který je v pískovcovém korytu u domu. Je tam jen pár kytek a mezi nimi jsou naskládané malé oblé kamínky. Vedle si maminka dala ještě jeden květináč a v ní hlínu. Bylo mi to divné, protože v tom květináči vůbec nic neroste. Bylo tam jen navrchu trochu rozsypaného máku. Proč dává mamka mák do květináče, to nevím. Tak jsem tu hlínu začal přendávat do koryta. Kytičkám se rozhodně hlína hodí, dává jim přece živiny.

Mamka mi zapomněla koupit vlastní zahradnické náčiní, tak jsem to vzal rukama. Pro dobro se musí člověk obětovat. Přendal jsem hlínu hezky k nejbližší kytce. Pak jsem ještě trochu hlíny vrátil zpátky, aby jí nebylo u kytičky moc. Zrovna když jsem se chtěl i s květináčem přemístit k další kytičce, přihnala se mamka. Měla ruce od hlíny. Sousedka už šla asi domů, tak maminka pokračovala dál v práci.

Maminka se na mě nedívala moc nadšeně. Místo toho, aby mi poděkovala za pomoc, se začala spíš rozčilovat. Sebrala kytičce novou hlínu, dala ji zpátky do květináče, pak si omyla ruce v kbelíku s dešťovou vodou (mě do něj strkat ruce nedovolí) a otřela si je o pracovní kalhoty. Potom mě čapla, odrolila mi hlínu z rukou a odnesla mě domů. Byl jsem potupně svlečen, opláchnut a ponechán vlastnímu osudu.

Chvilku jsem z ohrádky mamku poslouchal, jak venku naštvaně uklízí zahradnické náčiní. Povídala si u toho něco jako že bazalka mezi zahradními kopřivami nevypadá nejlépe. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Pak jsem se šel koupat. Bylo mi hned jasné, že jak se mamka zapovídá se sousedkou, tak toho moc neudělá. K okopávání se už samozřejmě nevrátila.

Rozbitá formule

Předevčírem mi někam zmizeli oba rodiče. Naštěstí mám babičku a dědu, tak jsem si z toho zase až tak velkou hlavu nedělal.

Druhý den si to asi maminka rozmyslela, protože když jsem se probral po dopolední siestě, tak už byla doma. Tatínek ale pořád nikde, a tak jsme šli na procházku s Ájou sami.

Než jsme vyjeli, maminka se ještě vracela pro pumpičku a chvíli posilovala nohu šlapáním na její pedál, aby mi dofoukla kolečko. Ája mezitím za brankou chodila sem tam, jako lev v kleci. Ona nemá vůbec trpělivost.

Dneska ráno se ale situace opakovala. Maminka zase musela jít pro pumpičku a prázdné kolečko nafouknout. To byl jasný signál, že něco není v pořádku. Moje superfáro je rozbité!

Tak tak jsme dojeli na náměstí na poštu a už můj povoz zase kulhal. Tak jsme zajeli ještě do obchodu s kočárky a maminka tam z prodavačky vymámila za tučný peníz s Otcem vlasti poslední volnou duši. Prodavačka se sice chvíli kroutila, že to je na náhradní díly na reklamace, ale nakonec si řekla o ty peníze a ani nechtěla po mamince podpis vlastní krví.

Od prodejny s dětskými kočárky bylo už jen kousek do obchodu pro cyklisty. Maminka udělala na technika smutné oči. Řekla mu jen, že by potřebovala půjčit pumpičku a za chvíli už jsem měl duši vyměněnou, kolečko nafouknuté a dokonce mi ho pán i na kočárek nasadil. Tak jsem se na něj za odměnu usmál, když to šlo tak hladce a mohli jsme vyrazit zase domů.

Prohlédli jsme si ještě vystavené a od rána asi dvakrát zmoklé ovoce na tržišti, a protože se nám nad hlavou valila mračna, vyrazili jsme k domovu. Ája šla docela poslušně vedle kočáru. Obvykle s ní mamince pomáhám, tak jsem držel vodítko, aby se nám pejsek moc nevzdaloval.

Už jsme byli skoro doma, když začaly padat kapky deště. Maminka mi rychle stáhla nad hlavu stříšku a přidala do kroku. Byly jsme zhruba v polovině posledního kopce, ale jeli jsme jako o závod. Začínám uvažovat, že si kočár nechám polepit, jako měl Niki Lauda polepenou svou formuli :-).

Domů jsme dorazili právě včas. Vběhli jsme do domu a z kapek se staly proudy vody. Ani se maminka nestačila do kočáru vrátit pro vodítko. Já byl z toho výšlapu do kopce tak unavený (tedy spíš od toho povzbuzování maminky), že jsem usnul dřív, než stačila Áje utřít mokré tlapky.

Na Everest!

Poslední dobou trávím své dny v činorodém duchu. Dneska jsem kupříkladu trénoval na vysokohorské výstupy. Docela dobrým tréninkovým místem je naše schodiště.

Chytl jsem se spodní části zábradlí na boku a postupně se vždy rukama vytáhl výš o jeden schod. Schodů tu ale máme nějak moc. Za chvíli mě přestalo bavit šplhat pomalu každý schod zvlášť. Tak jsem to zkusil vzít po dvou schodech. Můj podpůrný tým tím ale nebyl nadšený. Asi se jeho členové báli, že mi nebudou stačit.

Tým není moc velký, má jen dva členy, ale zato musím uznat, že je docela věrný. Chodí se mnou skoro všude. Průzkumníkem je obvykle Ája, běhá dopředu a pak zase zpět. Hlavně když je vepředu něco, co se jí nelíbí (třeba velký pes), to se pak jde schovat za nás ostatní.

U lezení na schody to má ale nevýhodu, schodiště sice není úplně úzké, ale když se snažíte poctivě trénovat horolezení, tak vám chlupatý ocas v očích moc nepomáhá.

Druhým členem podpůrného týmu byla maminka. Ta obzvlášť nebyla nadšená mými pokusy dostat nohu ne o schod, ale rovnou o dva schody výš. Pořád mi naznačovala, že tak to nejde. Když jsem ale od ní chtěl trochu pomoct – třeba aby mě nadzvedla z druhé strany, ono by to pak šlo lépe – tak to zase ne. Prý jsem se vydal na horolezeckou túru sám, tak ji musím také sám dokončit.

Výstup byl náročný a teď už vím, jak se asi cítil Hillary, když lezl na Mount Everest. Takový báječný pocit jsem měl i já, když jsem se vyšplhal až na vrchol schodů. Ája se držela v uctivé vzdálenosti za mnou – zůstala na mezipatře. No a můj věrný Tenzing Norgay mě jen jistil a byl o schod níž než já.

Přemýšlím, kam vylezu dál…

Zubejda

Dneska ráno jsme vstávali neobvykle brzy. U tatínka mě to nepřekvapuje, ten obvykle vyleze z postele v době, kdy dokonce i já ještě spím. Někdy mě svým odchodem inspiruje ke vstávání, ale maminka se snaží udržet mě pod peřinou déle.

Dnes jsme tedy vstávali všichni. Maminka byla kupodivu dost probuzená a ani nevypadala jako hadrová panenka, které se nechce z postele. Zato tatínek nebyl moc svěží. Skoro bych řekl, že měl v obličeji barvu malinko zelenkavou.

Po snídani oba rodiče bojovali o koupelnu a strávili tam s kartáčkem v ruce mnohem více času než obvykle. Maminka se potom ještě pokusila strčit mi do pusy můj kartáček, ale já ji jen kousnul do prstu a jinak jsem měl pusu dostatečně zamknutou. Tyhle ranní souboje vyhrávám tak 2:1.

V půl sedmé už jsme byli všichni vypraveni na cestu do města. Došli jsme k jednomu docela hezkému domu u hlavní ulice, kočár mi naši zaparkovali uvnitř a vyšplhali jsme se do prvního patra. Tady jsme chvíli čekali. Já si trávil čas „běháním“ po lavičkách a okukováním kytek na oknech. Pak dorazila nějaká starší světlovlasá paní. Mám sice pro blondýnky slabost, ale z této blondýny vyzařovala divná aura. Chvilku se na mě usmívala, pak zmizela za vypolstrovanými dveřmi. Tatínek ještě víc zezelenal a maminka se dál usmívala.

Pak i tatínek zmizel za vypolstrovanými dveřmi. Chvíli bylo naprosté ticho, pak se dveře zase otevřely a vykoukla tatínkova hlava. Zelená barva byla pryč, tatínek se vesele usmíval a mával na nás, abychom šli dovnitř. Za těmi dveřmi bylo obrovské křeslo s lampou. Vůbec se mi tam nelíbilo. Maminka si se mnou sedla do toho křesla. Místo toho, aby vytáhla knihu na čtení, tak se nad nás naklonila ta světlovlasá paní a začala se mi dobývat do pusy. Brrrrr – vůbec se mi to nelíbilo a snažil jsem se bránit. Bylo to ale marné, protože maminka jí pomáhala. Taková zrada! Držela mi ruce a i hlavu.

Naštěstí to trvalo jen chvilku, a pak jsem se rychle stulil tátovi do náruče. Jako odškodné jsem dostal obrázek s nějakou kachnou, tak jsem ho za trest hned pěkně zmuchlal. Vyšli jsme ven do čekárny, ale mamka zůstala uvnitř. Přišla až za pár minut a teď se karta obrátila. Tatínek se pořád ještě usmíval, ale mamce zmizelo trochu barvy z obličeje. Rodiče si pak ještě byli na střídačku nechat udělat umělecké portrétní fotografie svých zubů (já jich mám jen 6, mně je nikdo fotit nechtěl) a vyrazili jsme k domovu.
Maminčina nálada se však ani po cestě moc nezlepšila. Myslím, že proto bude muset tu návštěvu ještě jednou zopakovat.

První narozeniny

Tak už jsem taky velký kluk. Už mi byl celý jeden rok! Umím už chodit, když se mám čeho držet, umím se sám živit ručičkami, když na to přijde, umím si stoupnout v kočárku… a umím rodiče hezky prohánět.

Oslavu prvních narozenin jsem si opravdu užil. Přišli babička s dědečkem, maminka mi upekla moc dobrý dort a hlavně jsem dostal další hračky a oblečení. Nejprve jsem rozbalil takovou velkou krabici, byla od babičky a dědy. Byla hezká, barevná, a plná dřevěných kostiček různých barev a tvarů. Hned jsem si představil, jak je budu rozhazovat po zemi a zase házet zpátky do krabice. Pak jsme ve spolupráci s rodiči sundali balící papír z další krabice. No a co myslíte, že bylo uvnitř? No jasně, další kostičky :-). Ale vůbec to nevadí, protože kostek není nikdy dost. Horší by bylo, kdybych dostal dvoje stejné oblečení.

Dort jsem si opravdu vychutnal. Než se maminka vzpamatovala, už jsem měl obě ruce zapatlané krémem. Elegantně jsem z dortu sundal krém po celé jedné polovině. Měl jsem ho všude, na rukou, na tvářích a myslím, že i na uchu. I maminka si krém užila, protože jsem jí při tom řádění seděl na klíně.

Od druhé babičky a dědy jsem dostal oblečení a žlutého míšana. Sice nevím, jestli to je veverka nebo křeček, ale musím uznat, že má opravdu vhodný čumáček. Je takový kulatý, pevný, a dobře se žužlá. Když nemám po ruce svou oblíbenou zebru, tak ji docela dobře nahradí. Už mě ale taky stačil naštvat, tak jsem ho strčil na římsu z druhé strany zábradlí schodiště. Míšan tam chudák celý den seděl v koutku a modlil se, aby ho někdo našel. Nakonec ho objevil tatínek a zachránil. Příště bych zkusil, jestli by se tam taky tak udržela naše Ája :-).

Jak táta bil mámu

Velikonoce, to jsou svátky vyloženě rozporuplné. Na rozdíl od vánoc, které jsou klidné, plné dobrot a dárků, se o velikonocích i Ti nejhodnější a nejklidnější tatínkové mění v líté bestie a i ty maminky, které jsou na první pohled klidné a flegmatické, v hysterky.

Nejprve jsem si myslel, že velikonoce budou fajn. Začalo to pečením mazanců. S jejich přípravou jsem sice nepomáhal, ale o to víc se snažím pomoci s jejich likvidací. Sice mi z kousků vydloubávají hrozinky a mandle, ale i tak je to moc dobré. Mám tak pocit, že už jsem opravdu velký, když mě nechají jíst „dospělácké“ dobroty.

Před týdnem maminka pověsila na naši malou jabloň na zadní zahrádce malovaná vajíčka. Nejprve to vypadalo na holém stromku legračně, ale za pár dní se začaly pomalu objevovat listy a náš vajíčkovník je moc hezký.

Asi před třemi dny jsem si všimnul, že tatínek přišel domů z procházky s Ájou s nějakými proutky. Proutky zmizely v prádelně, tak jsem tomu nevěnoval dál pozornost. Včera ráno se ale zase objevily. Tatínek si je přinesl do kuchyně a začal s nimi provádět divné kejkle. Za chvíli se z osmi proutků stal jeden tlustý velký prut. Maminka dodala pár barevných pentlí a já pochopil, co to je pomlázka. Tatínek ji položil vedle misky s barevnými vejdumky a Ája si k ní šla párkrát čuchnout. Naše Ája má totiž pro proutky a klacíky všeho druhu slabost.

Až potud by mi velikonoční svátky nevadily. Jenže dneska ráno se stalo něco, co mě docela ohromilo. Ráno jsme vstali jako obvykle. Vlastně ne docela jako obvykle, včera jsem šel spát později, tak jsem nechal rodiče vyspávat až skoro do sedmi. Pak už mě to ale nebavilo, a tak se šlo snídat.

Po snídani šla maminka uklízet nádobí a najednou se odněkud vynořil tatínek s pomlázkou v ruce, začal s ní divoce mávat, až pentle svištěly, a volal cosi o hodech a vajíčkách. Maminka začala křičet, tatínek jí naháněl s pomlázkou v ruce, a když ji dohnal, začal maminku bít. Maminka ještě víc křičela a Ája zmateně pobíhala kolem. Leknul jsem se, že se mi rodiče pomátli a začal jsem brečet.

Tatínek přestal bít maminku, maminka odněkud vykouzlila barevné čokoládové vajíčko a za to ubližování ho dala tatínkovi. Pak mě zvedla z postýlky a já jsem se k ní přitulil. Táta pořád ještě držel v ruce pomlázku, tak jsem se radši ani nekoukal jeho směrem. Když ji odložil, chtěl, abych šel k němu. To já ale ne, se surovci se nebavím, a ještě pevněji jsem se chytil mámina trička. Schoval jsem hlavu mamince na krk a schoulil jsem se do klubíčka. Táta mě ještě chvíli přemlouval, ale já se nenechal. Jako klíště jsem se jí držel, dokud táta neodešel s Ájou ven.

Až později jsem ho nechal, aby mě vzal na projížďku. Šli jsme k babičce a dědovi. Táta vzal sebou zase tu hroznou pomlázku, ale toho jsem si všimnul pozdě, když už jsem byl upoutaný v kočáře. Dojeli jsme k babičce, táta jí taky zbil, jako maminku, ale asi míň, protože babička tak nekřičela. Za to táta dostal celý pytlík dobrot. Že jsem šel s ním, taky jsem dostal jeden. Byl v něm malý zajíček a velký banán. Na ten se těším, dám si ho dneska ke svačině.
Doufám, že tím velikonoce končí. Nerad bych taky přišel k úhoně.

Bacily

Já jen tak, abyste nevyšli ze cviku, že si ode mne občas něco přečtete… Představte si, že byl tatínek v Rusku. Říkal, že tam mají zimu jako v Rusku. A aby na to Rusko nezapomněl, dovezl si sebou nějakého bacila.

Ruský bacil je mnohem tvrdohlavější a trvanlivější nežli český bacil, to se pozná. Tatínka to skolilo na více než týden. Hodně kašlal, smrkal a vůbec nevypadal dobře. Že tatínek není lakomý, jsem poznal minulý čtvrtek. Podělil se totiž o svoje bacily s maminkou a ta mi taky onemocněla. S opuchlýma očima, horkým čelem a bez hlasu mě se slzou v oku předala v pátek babičce a dědečkovi. Bylo na čase, já byl totiž stále zdravý jako rybička. V paměti jsem ještě stále měl ty děsné kapky, co mi kapala maminka do nosu, když jsem měl rýmu, a to jsem rozhodně opakovat nechtěl.

U babičky a dědy jsem se měl moc dobře. Skoro bych řekl, že mnohem lépe, než doma. Tady mě rodiče šoupnou do ohrádky nebo do postýlky, abych nemohl objevovat a bádat. To babička s dědou mě nechají lézt skoro všude, nechají mě házet pití za gauč, za všechno tahat a tak. Na dědečka stačí chvíli dělat smutné oči a pochová mě, pohoupe mě na kolenou, povídá si se mnou… děda i babička jsou fajn! Mamka s tatínkem si se mnou sice taky hrají a povídají, ale ne pořád :-(.

Maminka ani tatínek mi naštěstí na ty hrozné sibiřské bacily neumřeli, takže jsem se vesele v pondělí vrátil domů. Nemohl jsem být u babičky a dědy déle, protože by si naši zvykli na ticho a klid… no a uznejte, že to bych byl sám proti sobě! Vítání bylo veselé, i Ája měla radost, že jsem zase doma a já se už těšil, jak ji budu prohánět.

Něco se totiž „drobně“ změnilo. Jsem už velký kluk a u ohrádky nebo u nábytku stojím jako švihák lázeňský. Když mě pak položíte na zem s větším akčním rádiem, lezu rychleji než blesk. Ája nestačí utíkat! Zrovna dneska jsem jí to předvedl dokonale. Rodiče nainstalovali ochrannou branku na schodech, abych se nemohl skutálet po schodech do kuchyně. Běhal jsem pak z obýváku do pracovny k tatínkovi a zase zpátky. Ája byla smutná, že nemůže za branku. Mamka ji tedy pustila dovnitř. No a za chvilku už zase ležela u branky a fňukala, chtěla totiž ven. Lezl jsem všude za ní, ona okolo mě pobíhala jako splašená, a maminka jí pořád napomínala, aby na mě nešlápla a mě zase, abych ji nezahal za chloupky kolem čumáčku a za ocas. No byla to legrace! Jen táta asi moc radost neměl, protože pracoval dlouho. Doháněl, co zameškal poleháváním.

Maminka mě pak dala do ohrádky a chvíli si se mnou povídala. Byl jsem tak konsternován jejími řečmi o tom, že můj plyšový méďa se jmenuje Peťka a že zná už mého tatínka jako malého špunta, že jsem se zapomněl držet ohrádky. Stál jsem tam a koukal na mamku. A pak jsem padl na zadek. Hned jsem se ale zvedl a zase si stoupnul. Tentokrát jsem se pustil schválně a dal ruce nad hlavu, aby to mamka viděla. Za chvíli už jsem zase seděl.

Po chvíli mě to sedání a vstávání unavilo, ale myslím, že jsem na dobré cestě vykročit vstříc novým dobrodružstvím. Jak říká teta Jaruš, já asi uteču roku… :-).