Narodil jsem se jednoho krásného aprílového dne k večeru. Celý den svítilo sluníčko, bylo hezky, až večer po mém příchodu začalo pršet.
Přiznám se, že se mi ani do tak hezkého dne na svět moc nechtělo. Bylo mi u maminky v bříšku dobře. Vždyť co mi tam chybělo? Samozřejmě, že nic. Jenomže jsem dostal strach. Netrpěliví doktoři začali strašit, že jestli se do konce týdne neukážu dobrovolně, tak nás i s maminkou zavřou do nemocnice a že si na mě posvítí. Oni by snad byli schopní mě vytáhnout násilím. Tomu jsem chtěl zabránit, a tak jsem se přihlásil sám.
Nechal jsem maminku ještě si užít hezký den, dojít na nákup a s tátou na procházku. Odpoledne ještě stihla vytrhat trochu plevelu ze záhonku kytek a dát si s tátou odpolední kávu (tedy meltu, abych byl přesný) a kousek zákusku. No a pak jsme vyrazili do nemocnice, abychom to měli rychle za sebou.
Za pár dní už jsme byli doma a já se začal seznamovat s okolím. Mám jednu starší ségru. Je hodně chlupatá, má dlouhé uši a ocas a studený čumáček. Zatím jsem ji mohl pozorovat jen z povzdálí, ale mám takové tušení, že my dva toho spolu hodně dokážeme. Jen musím trochu vyrůst a rozpohybovat se. To mi zatím vůbec nejde. Jsem rád, když na bříšku chvilku udržím hlavu nad podložkou. Musím ještě hodně trénovat.
Mimo ségry Áji jsem dostal do vínku ještě nějaké ty příbuzné a samozřejmě rodiče. Mám je rád. Mám je moc rád. To jen pro jistotu, aby snad někdo nedošel k názoru, že tomu je na opak. Jen se jim musím pořád připomínat, aby nezapomněli, že mě mají. Zatím mi to, myslím, docela jde. Berou to ale s humorem a i když jsou ze mě občas hoooodně unavení, ještě se ani jeden nezhroutili. Zatím…
Přiznám se, že se mi ani do tak hezkého dne na svět moc nechtělo. Bylo mi u maminky v bříšku dobře. Vždyť co mi tam chybělo? Samozřejmě, že nic. Jenomže jsem dostal strach. Netrpěliví doktoři začali strašit, že jestli se do konce týdne neukážu dobrovolně, tak nás i s maminkou zavřou do nemocnice a že si na mě posvítí. Oni by snad byli schopní mě vytáhnout násilím. Tomu jsem chtěl zabránit, a tak jsem se přihlásil sám.
Nechal jsem maminku ještě si užít hezký den, dojít na nákup a s tátou na procházku. Odpoledne ještě stihla vytrhat trochu plevelu ze záhonku kytek a dát si s tátou odpolední kávu (tedy meltu, abych byl přesný) a kousek zákusku. No a pak jsme vyrazili do nemocnice, abychom to měli rychle za sebou.
Za pár dní už jsme byli doma a já se začal seznamovat s okolím. Mám jednu starší ségru. Je hodně chlupatá, má dlouhé uši a ocas a studený čumáček. Zatím jsem ji mohl pozorovat jen z povzdálí, ale mám takové tušení, že my dva toho spolu hodně dokážeme. Jen musím trochu vyrůst a rozpohybovat se. To mi zatím vůbec nejde. Jsem rád, když na bříšku chvilku udržím hlavu nad podložkou. Musím ještě hodně trénovat.
Mimo ségry Áji jsem dostal do vínku ještě nějaké ty příbuzné a samozřejmě rodiče. Mám je rád. Mám je moc rád. To jen pro jistotu, aby snad někdo nedošel k názoru, že tomu je na opak. Jen se jim musím pořád připomínat, aby nezapomněli, že mě mají. Zatím mi to, myslím, docela jde. Berou to ale s humorem a i když jsou ze mě občas hoooodně unavení, ještě se ani jeden nezhroutili. Zatím…
Žádné komentáře:
Okomentovat