Dneska jsem byl na ultrazvuku kyčlí. Samozřejmě s mámou (někdo přeci musí tlačit ten můj šíleně těžký kočár). Z nemocnice mi poslali pozvánku na 12:15, ale my jsme vyrazili dřív. Máma si totiž nebyla jistá, ve které budově to je.
Nejdříve jsem si říkal, jestli to není zbytečné, ale nakonec jsem musel uznat, že máma ví, co dělá. Díky skvělému značení a tabulím s popisky v areálu nemocnice jsem si to tam pořádně prohlédl při okružní jízdě. Tahle vyhlídková jízda měla jedinou chybu – výhled mi trochu zastínil igelit, který máma dává na kočár, když prší.
Když jsme konečně dorazili na místo, bylo tam už docela dost lidí a další přišli po nás. Za chvíli vyběhla sestřička a chtěla po nás „ortopedickou vložku“ (rozuměj papír, na kterém byly vytištěny výsledky prvního ultrazvuku kyčlí z porodnice). Nemusím asi zdůrazňovat, že na pozvánce o tom nebyla ani zmínka. Mamka má ale naštěstí všechny papíry založené v průkazce, kterou nosí sebou, a tak se na rozdíl od některých jiných maminek nemusela s tou sestrou dohadovat.
Při cestě do nemocnice mamka přemýšlela o tom, že jsem jí už minimálně dva dny nic neprovedl. Naivně se se mnou o tuto svou myšlenku podělila, tak jsem si řekl, že jí udělám radost. Že měla mlčet jí došlo ve chvíli, kdy mě vyndala v nemocnici z kočárku a začala mi sundavat kombinézu, ve které vypadám jako kosmonaut (nebo astronaut?).
Nahmátla vlhkou mapu pod mým pravým ramenem a zatvářila se dost kysele. Jsem totiž fakt dobrej a když se snažím, tak pročůrám i pampersky. Musím ale uznat, že to vzala celkem dobře. Proklestila si cestu k přebalovacím stolkům a vybalila nejen suchou plínku, ale taky suché oblečení.
S tím jsem nepočítal a trochu mě překvapila, ale nejsem z těch, co se snadno vzdávají. Jakmile mě začala přebalovat, zaměřil jsem svou pozornost na močový měchýř. Abych ji zmátl, vykouzlil jsem na tváři roztomilý úsměv. Máma je teď mnohem ostražitější, a tak mě nenechá ani chvilku bez plínky, takže jsem si nakonec musel pomoci malou lstí. Prudce jsem vymrštil nohy, zase je stáhnul a škubnul sebou. Tím se na zlomek vteřiny uvolnil prostor a já dobře mířenou ranou zasáhl cíl. Takto jsem zlikvidoval i tu suchou košilku a dupačky, do kterých mě chtěla, chudák, převléknout. Její kyselý výraz se změnil v trochu zoufalý a myslím, že i krapet smutný.
Nejdříve jsem si říkal, jestli to není zbytečné, ale nakonec jsem musel uznat, že máma ví, co dělá. Díky skvělému značení a tabulím s popisky v areálu nemocnice jsem si to tam pořádně prohlédl při okružní jízdě. Tahle vyhlídková jízda měla jedinou chybu – výhled mi trochu zastínil igelit, který máma dává na kočár, když prší.
Když jsme konečně dorazili na místo, bylo tam už docela dost lidí a další přišli po nás. Za chvíli vyběhla sestřička a chtěla po nás „ortopedickou vložku“ (rozuměj papír, na kterém byly vytištěny výsledky prvního ultrazvuku kyčlí z porodnice). Nemusím asi zdůrazňovat, že na pozvánce o tom nebyla ani zmínka. Mamka má ale naštěstí všechny papíry založené v průkazce, kterou nosí sebou, a tak se na rozdíl od některých jiných maminek nemusela s tou sestrou dohadovat.
Při cestě do nemocnice mamka přemýšlela o tom, že jsem jí už minimálně dva dny nic neprovedl. Naivně se se mnou o tuto svou myšlenku podělila, tak jsem si řekl, že jí udělám radost. Že měla mlčet jí došlo ve chvíli, kdy mě vyndala v nemocnici z kočárku a začala mi sundavat kombinézu, ve které vypadám jako kosmonaut (nebo astronaut?).
Nahmátla vlhkou mapu pod mým pravým ramenem a zatvářila se dost kysele. Jsem totiž fakt dobrej a když se snažím, tak pročůrám i pampersky. Musím ale uznat, že to vzala celkem dobře. Proklestila si cestu k přebalovacím stolkům a vybalila nejen suchou plínku, ale taky suché oblečení.
S tím jsem nepočítal a trochu mě překvapila, ale nejsem z těch, co se snadno vzdávají. Jakmile mě začala přebalovat, zaměřil jsem svou pozornost na močový měchýř. Abych ji zmátl, vykouzlil jsem na tváři roztomilý úsměv. Máma je teď mnohem ostražitější, a tak mě nenechá ani chvilku bez plínky, takže jsem si nakonec musel pomoci malou lstí. Prudce jsem vymrštil nohy, zase je stáhnul a škubnul sebou. Tím se na zlomek vteřiny uvolnil prostor a já dobře mířenou ranou zasáhl cíl. Takto jsem zlikvidoval i tu suchou košilku a dupačky, do kterých mě chtěla, chudák, převléknout. Její kyselý výraz se změnil v trochu zoufalý a myslím, že i krapet smutný.
V tom nás už volala sestra do ordinace. Řekla mamce, že mi má nechat jen košilku a plínku. Mamka rychle nasadila suchou plínu a ze čtyř kusů oblečení vybrala ten nejméně mokrý. Do ordinace jsem šel jen v dupačkách bez košilky. Tam mi na ultrazvuku prohlédla doktorka kyčle a po půlhodinovém čekání jsme byli za minutku venku.
Pak mi teprve došlo, že jsem trochu přestřelil. Máma mi totiž nechala ty vlhké dupačky a jen mi na tu stranu, kde jsem je zasáhl, nacpala srolovanou látkovou plínku. Tu, co mi do ní utírá uslintanou pusu. Sice to přestalo studit, ale pohodlné to moc nebylo. K tomu jsem se musel vyjádřit, takže jsem vyhodil dudlík na zem a začal řvát. Takhle mě nasoukala do skafandru a vyrazili jsme k domovu. Protože jsem zvládnul zlikvidovat také záložní dudlík, byla z nás docela veselá a hlasitá karavana.
Když se nad tím tak zamyslím, tak musím uznat, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Na druhou stranu jsem ale mámu ještě šetřil. Vedle mě byl zaparkovaný v kočáru jeden maník, který to své mámě osladil hůř (smrděl po celé chodbě). Tohle jsem si já nechal hezky až na doma :)
Žádné komentáře:
Okomentovat