Představte si, že jste malé bezbranné miminko plně závislé na tom, zda (a jak) se o vás postarají rodiče. Nezbude vám, než rodičům plně důvěřovat. A to já také dělám.
Maminka se obvykle stará pečlivě, abych byl čistý, v suchu a hlavně najedený. Jen jí to občas moc dlouho trvá. Především s jídlem pospíchá příliš pomalu, takže jí musím trochu povzbuzovat mohutným křikem (odtud ten název blogu :)). Nevím, jestli jí to pomůže zrychlit, ale alespoň na mě nemůže zapomenout. Především v noci, když je rozespalá, se tak ujišťuji, že neusne v kuchyni opřená o linku.
Dnes v noci jsem měl ale namále. Probudil jsem se jako obvykle kolem jedné, a protože jsem se před tím docela dobře prospal, tak jsem si řekl, že budu maminku šetřit. Dal jsem jí celých deset minut, než jsem od fňukání přešel k obvyklému řevu. Za těch deset minut se mamka vyhrabala z postele a potmě se vypotácela do kuchyně. Myslím, že si nerozsvěcí, protože ví, že by jí to stejně nepomohlo, když má oči beznadějně zalepené :-).
Všechno probíhalo jako obvykle až do momentu, kdy mamka pustila rychlovarnou konvici. Nerozsvítilo se oranžové světýlko, které potvrzuje, že se voda vaří a že už budu brzy jíst. To mamku probudilo trochu víc a zkusila rozsvítit světlo v kuchyni. A ouha – nic se nestalo. Ani sporák nešel (jaké překvapení, když je na elektriku).
Mamka tedy vzala baterku a šla omrknout pojistky. Byly v pořádku, ale pro jistotu je shodila a znovu nahodila. Jenomže ani to nepomohlo. Přitom všude kolem svítily pouliční lampy. To bylo rozhodně podezřelé. Ve vedlejším domě už rok nikdo nebydlí, ale občas jsou odtud slyšet divné zvuky. Co když nám někdo schválně vypnul hlavní jistič, který je před domem, aby vylákal rodiče ven? Mamka popadla pohrabáč a šla na hlavní jistič. Ale i ten byl v pořádku.
Zpátky do kuchyně dorazila už docela probuzená. Nemusím zdůrazňovat, že jsem celou tuto dobu maminku hlasitě povzbuzoval. Táta měl štěstí, protože spal nahoře a mamka ho nechtěla budit, když ho dneska čekal dlouhý a náročný den. Jenže co se mnou? Já přeci jíst musím! Uá, uááá, mám hlad!
Tak šla mamka hledat lampičku na čajové svíčky, vodu na mojí flašku měla převařenou už od večera, ale potřebovala ji ohřát. V tom začala vrčet lednička. To bylo divné. Mamce taky došlo, že když vstávala, koukala na budík a ten je na elektriku. Tak vyzkoušela světla mimo kuchyň, a světla fungovala. Hurá! Rychle uvařila vodu v jídelně, připravila jídlo a šla mě osvobodit. Po tvářích mi stékaly slzy jako hrachy (když brečím dost dlouho, tak už mi tečou slzy) a měl jsem hlavu celou rudou. Skoro jsem se začal bát, že tuhle noc nepřežiju. Byl jsem z toho dobrodružství tak unavený, že jsem usnul už u jídla a ani jsem ho nedojedl. Musel jsem si to vynahradit až v půl páté ráno.
Dnes ráno, než táta odjížděl, mu mamka pověděla o té noční hrůze. Tátovi se to nezdálo a stejně jako předtím mamka obešel pojistky a hlavní jistič. Byl ovšem úspěšnější než mamka a když „restartoval“ hlavní jistič, bylo všechno v pořádku. Když odjížděl, tak jsem mohl být v klidu, dneska ještě hlady určitě neumřu.
P.S. Táta zrovna mrknul mamce přes rameno, přečetl si titulek a začal se smát. Prý až tu u nás zazvoní sociálka, tak se nemá divit. Pak bude mít co vysvětlovat :-)
Maminka se obvykle stará pečlivě, abych byl čistý, v suchu a hlavně najedený. Jen jí to občas moc dlouho trvá. Především s jídlem pospíchá příliš pomalu, takže jí musím trochu povzbuzovat mohutným křikem (odtud ten název blogu :)). Nevím, jestli jí to pomůže zrychlit, ale alespoň na mě nemůže zapomenout. Především v noci, když je rozespalá, se tak ujišťuji, že neusne v kuchyni opřená o linku.
Dnes v noci jsem měl ale namále. Probudil jsem se jako obvykle kolem jedné, a protože jsem se před tím docela dobře prospal, tak jsem si řekl, že budu maminku šetřit. Dal jsem jí celých deset minut, než jsem od fňukání přešel k obvyklému řevu. Za těch deset minut se mamka vyhrabala z postele a potmě se vypotácela do kuchyně. Myslím, že si nerozsvěcí, protože ví, že by jí to stejně nepomohlo, když má oči beznadějně zalepené :-).
Všechno probíhalo jako obvykle až do momentu, kdy mamka pustila rychlovarnou konvici. Nerozsvítilo se oranžové světýlko, které potvrzuje, že se voda vaří a že už budu brzy jíst. To mamku probudilo trochu víc a zkusila rozsvítit světlo v kuchyni. A ouha – nic se nestalo. Ani sporák nešel (jaké překvapení, když je na elektriku).
Mamka tedy vzala baterku a šla omrknout pojistky. Byly v pořádku, ale pro jistotu je shodila a znovu nahodila. Jenomže ani to nepomohlo. Přitom všude kolem svítily pouliční lampy. To bylo rozhodně podezřelé. Ve vedlejším domě už rok nikdo nebydlí, ale občas jsou odtud slyšet divné zvuky. Co když nám někdo schválně vypnul hlavní jistič, který je před domem, aby vylákal rodiče ven? Mamka popadla pohrabáč a šla na hlavní jistič. Ale i ten byl v pořádku.
Zpátky do kuchyně dorazila už docela probuzená. Nemusím zdůrazňovat, že jsem celou tuto dobu maminku hlasitě povzbuzoval. Táta měl štěstí, protože spal nahoře a mamka ho nechtěla budit, když ho dneska čekal dlouhý a náročný den. Jenže co se mnou? Já přeci jíst musím! Uá, uááá, mám hlad!
Tak šla mamka hledat lampičku na čajové svíčky, vodu na mojí flašku měla převařenou už od večera, ale potřebovala ji ohřát. V tom začala vrčet lednička. To bylo divné. Mamce taky došlo, že když vstávala, koukala na budík a ten je na elektriku. Tak vyzkoušela světla mimo kuchyň, a světla fungovala. Hurá! Rychle uvařila vodu v jídelně, připravila jídlo a šla mě osvobodit. Po tvářích mi stékaly slzy jako hrachy (když brečím dost dlouho, tak už mi tečou slzy) a měl jsem hlavu celou rudou. Skoro jsem se začal bát, že tuhle noc nepřežiju. Byl jsem z toho dobrodružství tak unavený, že jsem usnul už u jídla a ani jsem ho nedojedl. Musel jsem si to vynahradit až v půl páté ráno.
Dnes ráno, než táta odjížděl, mu mamka pověděla o té noční hrůze. Tátovi se to nezdálo a stejně jako předtím mamka obešel pojistky a hlavní jistič. Byl ovšem úspěšnější než mamka a když „restartoval“ hlavní jistič, bylo všechno v pořádku. Když odjížděl, tak jsem mohl být v klidu, dneska ještě hlady určitě neumřu.
P.S. Táta zrovna mrknul mamce přes rameno, přečetl si titulek a začal se smát. Prý až tu u nás zazvoní sociálka, tak se nemá divit. Pak bude mít co vysvětlovat :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat