Vyčůraný Martínek

Dneska jsem si zase užil spousty legrace. Začali jsme ráno. Mamka měla spoustu obíhání po městě a protože to vypadalo, že bude pršet, tak jsme vzali auto místo kočárku. Ája chudák musela zůstat doma.

Nejprve jsme vyrazili do zdravotní pojišťovny. Mamka byla doslova nadšená, protože našla místo. Nadšení bohužel trochu opadlo, když zjistila, že je vchod do budovy zatarasen a na dveřích je malý kus papíru s nápisem: „Použijte zadní vchod“. Tak nám nezbylo nic jiného, nežli celou budovu obejít, abychom našli správné dveře. Ještě štěstí, že jsme vyrazili autem, protože do budovy vzadu vede dlouhé schodiště. Tam by asi sotva kočár projel.

Další překvapení na nás čekalo ve třetím patře u dveří zdravotní pojišťovny. Změna pracovní doby. Ještě nedávno začínali už v 7:30, ale teď tam na nás novotou svítila tabulka s posunem na osmou hodinu. Patnáct minut jsme si tedy počkali. Obvykle mi čekání nevadí, ale trochu mě znervózňovalo to fičení. Jako by se po chodbách proháněla meluzína. Venku opravdu začalo dost pršet ještě než jsme všechno vyřídili, ale do auta jsme proběhli v relativně příznivých povětrnostních podmínkách.

Po této epizodce jsme vyrazili na kontrolu mých kyčlí. Už třetí, když nepočítám nultý „ročník“ tj. scan kyčlí v porodnici. Tentokrát jsme nejeli do nemocnice jako v květnu na ultrazvuk, ale na polikliniku. Tam už jsem také jednou byl. Asi před měsícem. Zprávu měl ten nepříjemný doktor napsanou ještě před tím, nežli jsme vkročili do jeho ordinace.

Teď už jsem dost velký, a tak jsem dostal svou první dávku rentgenového záření. Nejprve jsme čekali v čekárně jako posledně. Vyšla ale jiná sestra a poslala nás na rentgen do suterénu. Maminka mě dle pokynů chlapíka, který ten ohromný přístroj obsluhoval, svlékla. I plínku mi sundala. Ona sama dostala takovou dlouho těžkou zástěru. Pak mě chviličku podržela na stole, než mě přístroj ozářil – to byla jen chvilka – a pak rychle obléknout. Jenomže za chvíli chlapík přišel s tím, že to nějak nefungovalo, a tak mě musela maminka svléknout znovu. Kvůli nějaké chybě jsem dostal hned druhou dávku Rentgenových paprsků. Ještě štěstí, že tam měli takové příjemné teplíčko. Já byl zase bez plínky. Mamka mě držela za nohy, aby byl obrázek hezký, ostrý. Přístroj mě znovu prosvítil a chlapík už už volal, že mě může maminka obléknout. Já byl ale rychlejší a už zase jsem byl vyčůraný :-).

Počůral jsem nejen ten stůl, ale taky maminku. Tedy spíše tu dlouhou těžkou zástěru. Mamka jen hbitě schovala špičky, aby neměla mokré boty, a tak to šlo na zem. Musím podotknout, že maminka toho chlápka varovala, že už jsem to sice dlouho neudělal, ale že občas čůrám na lidi. Proto když to viděl, dal mamince bez řečí papírové ubrousky, aby mě vysušila a ještě to po mně sám uklidil a u toho se smál, že se mu něco takového už dlouho nestalo.

S rentgenovým snímkem jsme vyrazili zpátky do čekárny nahoře. Tentokrát jsem šel k jinému doktorovi, který byl mnohem mladší a milejší. Na rozdíl od kolegy mě řádně prohlédl, i ponožky musely dolů, aby viděl, jak jsem na tom s chodidly. Díval se i na kyčle, ale protože ho mamka varovala, tak to byla rychlovka a plínku jsem měl zpátky coby dup! Až do čekárny byl slyšet jeho veselý smích, když mu mamka popisovala co se stalo o tři patra níž. Stejně už bych asi neměl střelivo :). Pak ještě prohlédl snímek a řekl, že kyčle mám úplně zdravé a už k němu nemusím.

Tady bych mohl končit, ale ještě bych měl jednu příhodu. Tu ale znám jen z vyprávění - sice jsem byl přítomen, ale všechno jsem prospal.

Po návštěvě doktora jsme jeli ještě nakupovat. Jídla bylo jen trochu, ale mamka mi koupila zásobu plínek. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy jsme dorazili k pokladnám. Z deseti pokladen byly v provozu jen tři a u každé byly dlouhatánské fronty. Když jsme se po asi deseti minutách dostali už na dohled pokladní, začala se před nás se sebevědomým výrazem ve tváři hrnout starší paní. Za námi stálo ve frontě minimálně dalších deset lidí, a tak mamka paní jen upozornila, že fronta nejde z boku, ale rovně – tj. za námi mezi chladícími boxy. Jako by píchla do vosího hnízda. Ta ženská začala láteřit, že prý jí ujede autobus, že je stará a má nárok… málem mamku přetáhla tou holí, o kterou se opírala. Maminka jí jen s úsměvem řekla, že to je sice hezké, ale že každý máme něco. Ona má sebou dítě (tedy mě :), ostatní třeba pospíchají zpět do práce, k lékaři, nebo jsou prostě unavení a chtějí domů. Nicméně kdyby byla paní slušná, tak ji požádá, jestli by nemohla jít dopředu, že pospíchá na autobus. Trochu slušnosti dělá divy. Nadávat si ale rozhodně nenechá. Ta žena zase začala lamentovat a že prý už mám mamka držet kušnu a kdesi cosi… nicméně vycouvala… a v zápětí si vozík nastrkala za mamku. Ta paní, co stála za námi, tolik kuráže neměla, takže se nechala předběhnout.

Kvůli té ženštině ale vznikl pořádný šrumec, protože se za ní samozřejmě začala tvořit další fronta a za chvíli už stály fronty dvě. To už ale nebyl náš problém, my jsme rychle vyjeli z obchodu a hurá domů. Když jsme vyjížděli z parkoviště, bylo vidět tu čarodějnici, jak se s druhou babou přebíračkou vesele baví na zastávce. Chuděra určitě na ten autobus běžela, že jí hůl nestačila.