Návštěvní den

Poslední dobou nic nestíhám. Dokonce i svůj blog zanedbávám. Musím totiž hlídat rodiče a dávat na ně pozor. Občas je to docela namáhavá práce. Nechápu, jak to andílci strážní všechno stihnou.

Tak třeba o víkendu jsem měl práce nad hlavu. Nejprve jsem dělal stavební dozor. U babičky a dědy na zahrádce se natírala chata. Babička s dědou sice udělali většinu práce, ale ty nejnebezpečnější úseky zůstali na taťkovi, a tak tam balancoval na žebříku. Až z toho šla hlava kolem. Nicméně táta je docela šikovný, takže ještě nejsem sirotek.

Mnohem větší strach jsem měl o mamku. Tedy hlavně o její prsty. Stříhala živý plot takovými těmi elektrickými nůžkami. Jednou měla hodně na mále, ale naštěstí to dopadlo dobře. Dokonce ostříhala plot nejen na naší straně (tedy až na vršky toho nejvyššího, protože nemáme doma chůdy :)), ale dokonce i kus u sousedů. To jsou ti sousedi, kteří vedle nás už více jak rok nebydlí. Mamka chtěla z jejich strany ostříhat vršek, ale plot byl tak přerostlý, že si ho musela nejprve ostříhat z boku, aby se vůbec k němu dostala. Až na jedno štípnutí komárem a požahání od kopřiv, které tam mají všude se vrátila naštěstí celá.

Hlídat musím i Áju. Na procházkách je ráda samostatná a občas strká čumák kam nemá. Tuhle jsme třeba byli nakupovat. Tedy mamka nakupovala a my s Ájou poslušně čekali venku. Po cestě zpátky jsme to vzali delší cestou, aby si to i Ája užila. Při cestě je také sportovní areál, který je neustále otevřený a u každých dveří velká cedule „Zákaz vodění psů“. My vždycky chodíme jen kolem, rodiče sice po Áje uklízí, ale proč se rozčilovat.

No a Ája tentokrát strčila hlavu do jedněch vrátek. Asi tam byl před ní jiný pes, tak si chtěla očuchat vzkazy. Jakmile ale zmizela půlka její hlavy za vrátky, ozvalo se odněkud velice hlasité láteření. Moc jsem tomu nerozuměl. Nějaký starší pán mluvil jazykem, který táta používá, když sedí u počítače a něco mu nejde. Mamka mi pak vždycky říká, abych to neposlouchal, že to není nic pro děti – asi nějaký složitý programovací jazyk. Zatím jsem to vždycky úspěšně zapomněl, budu tomu muset věnovat více pozornosti.

Ten pán neustále ukazoval na ceduli. Ája, jakmile ho zaslechla, vytáhla hlavu zpoza branky a vrátila se k nám na chodník. Mamka se tomu pánovi snažila vysvětlit, že je Ája sice hodně chytrý pes, ale na rozdíl od Maxipsa Fíka zatím ještě neumí ani číst, ani hrát šachy. On to ovšem asi nepochopil, protože dál mluvil tím cizím jazykem. Tak jsme šli prostě dál.

Áje to ale nestačilo a nedaleko od našeho domu se vypravila sama na návštěvu. Před pár měsíci, to jsem byl ještě u maminky v bříšku, viděla Ája za plotem jednoho domu velkého retrievera – Montyho. Běhali spolu chvíli podle plotu a Monty tak mocně fňukal, že jeho páníček vystrčil hlavu z okna a pozval Áju i s mamkou na zahradu, aby se mohli psi proběhnout. Áje se to moc líbilo, domů přišla jako čuník, a očividně si to pamatovala. Kdykoliv jsme šli kolem toho domu, očichávala plot. Tentokrát byla ale otevřená branka a Ája ihned vyrazila dovnitř. Mamka mě musela zaparkovat na chodníku a vypravit se za ní. Monty seděl u domovních dveří, bohužel zavřený uvnitř, a fňukal. Dveře byly částečně prosklené, tak jsem viděl, jak tam ten hafan smutně sedí. Mamce dalo dost námahy přemluvit Áju, aby šla s námi domů. Vůbec se jí nechtělo. Nakonec zvítězila hrubá síla.

Jinak je ale Ája docela hodný pes. Pokud si zrovna nehraje na zahradníka (ráda připravuje například díry na sázení nových keříků, ale rodiče pro její zahradnickou vášeň nemají pochopení) polehává doma a spí. Nejraději je na zahrádce nebo na balkoně a pozoruje svět. Občas zaštěká, jindy přijde a oblízne mi nohy, když má příležitost, a hlídá domácnost. Už se moc těším, až spolu budeme běhat a zlobit rodiče.